Napsala Jaromír Tůma a  fotografovali  Jaromír Tůma a Lenka Tůmová

Za touto teplotou musíte ovšem na jižní pobřeží do letovisek Votsalakia a Kampos, které spojuje kilometry se táhnoucí záliv Marathokampos. Nejsem až tak takový hastrman, aby mi voda musela neustále kapat z šosu, a tak jsem čtvrtý pátý den našeho pobytu stále náruživěji mlsal očima horská pásma, někde vystupující skoro až z mořské hladiny a pnoucí se k vrcholu Kerkis ve výšce 1434 metrů. Na něm se prý občas zjevuje duch Pythagora, ale na jméno nejslavnějšího samoského rodáka, matematika a filosofa, jehož Pythagorova věta straší školáky celý novověk a půl století k tomu, zde narazíte na každém kroku. A když jsem kousek za svou oblíbenou restaurací, kde si rovnou z hrnců vybírám, co ten den navařili, objevil šipku směřující místo na pláž na opačnou stranu do bílých skal, přemluvil jsem svou drahou polovičku a ještě před náporem poledního žáru jsme vyrazili pěšky do Pythagorovy jeskyně.

 

Pythagoras měl tu smůlu, že se svými geniálními objevy přišel do doby, kdy na Samosu vládl ukrutný Polykrates, jehož prsten volně inspiroval spisovatele J. R. R. Tolkiena k příběhu Pán prstenů. Jak už to bývá, nesmlouvavý diktátor dokázal víc než panovníci před ním a po něm, jeho námořní flotila budila respekt a z tohoto období se také zachovalo nejvíce kamenných památek. Ta nejobdivovanější, technicky zázračný Eupalionský tunel, byla ovšem vybudována podle Pythagorových výpočtů. Oba P + P byli prostě tak neobyčejně silné a přitom krajně odlišné osobnosti, že se jeden bál druhého.

Za kratší konec ovšem tahal učenec, který se válečníkovi raději klidil z cesty a z Pythagoria, kde se dnes nachází mezinárodní letiště (tedy mezinárodní v tom smyslu, že když jsme odlétali, ten den byly na programu pouze lety do řeckých destinaci a dva do Prahy), se uchýlil do skalního úkrytu pod Kerkisem, kam za ním docházeli jeho žáci. Dnes tato místa – jeskyně jsou dvě, jedna s pramenem, stejně jako jsou dvě kapličky, sv. Jana a sv. Marie, které při finálním výšlapu mineme – lákají turisty, z nichž řada švitoří česky. Je až s podivem, jak našinci na Samosu zahnízdili. Mě například na rozcestí, kde jsme si mohli vybrat, zda pokračovat k jeskyni či se vydat k horskému klášteru, odchytil krajan, kterého na mně zaujalo tričko s logem skupiny Pink Floyd. S dojetím jsme pak v prachu cesty zavzpomínali, jak jsme ve čtyřiadevadesátém při koncertu britských rockových dinosaurů na Strahově příjemně zmokli. 

 

Až potud se líčení jednoho středně náročného výletu vyhýbá požitkům, za nimiž jsem cestoval na Samos především. Tím mám na mysli zdejší víno, především suchou Saminu a nasládlý muškát Samoc Nektar, které jako mešní vína dováží jemnými jazýčky vyhlášený Vatikán. Po dvouhodinovém pochodu, kdy jsem na vyschlých studánkách, které jsme míjeli, škemral „vodu vodu!“, se do mého života nečekaně vrátilo víno a zasloužil se o to – hádáte správně – Pythagoras. Jeho nápady zřejmě nebyly jen matematické, ale i čistě praktické. Přesvědčili jsme se o tom v prostém horském bufíku před závěrečným výstupem po schodech. Prodávají zde místní keramiku a názorně ukazují její využití. Do číše, která byla ve skutečnosti rafinovanou zkumavkou, nalili víno až po rysku a vše bylo v pořádku: na zdraví! Běda však tomu, kdo chce mít víc než ostatní a přelije, což bývá známý nešvar příslušníků pověstné Holubovy letky, postrachu pražských rautů. Veškerá tekutina, i ta, která dosud „držela“, otvorem na dně hrnku nemilosrdně vyteče na zem, na kalhoty, do dlaně, která se ji zoufale snaží zachytit.

Samozřejmě jsem si Pythagorovu číši ze skalní stěny Kerkisu přivezl domů jako suvenýr a občas ji předvádím na zpestření přípitku. Pythagorovu větu už sice dávno nechápu, ale na to, jak tento dožívající génius vyučoval v odlehlé skalní sluji bontonu, se zapomenout nedá.