Naše cesta Tureckem  šla přes Edirne, Istanbul, Ankara,  Chuttse, Samsun, Giresun, Trabzon, Kačkar, Yusufeli, Kars, Dogubeyazit, Ararat, Van, Kaysery, Alanye, Antalye, Efes, Zelve, Pergamon, Cesme.

První problém se objevil hned za hranicemi – benzín je dost dražší než jsem čekali, cca 50Kč. 

První město, které jsme navštívili bylo Edirne. Zde jsme také byli pozváni na náš první turecký čaj. Trochu mě překvapilo, že nám, jako ženám se nikdo zas tak nevěnoval, tedy pozorovali nás, to jo, ale nějaké povídání, či přátelské podání ruky, to ne. Zato s naší pánskou polovičkou se hned seznámili a prohodili slovo „arkadáš“, což znamená přítel a s podáním ruky to znamená, že tento člověk vás bere a nedovolí, aby vás někdo okradl či jinak vám znepříjemnil chvilky v Turecku. Chvilku mi trvalo, než jsem si na turecké muže zvykla. Na to jak nic nedělají, jen civí, popíjejí čaj. Jak chtějí vaši pozornost, tedy pokud je zaujmete. Pak jsou až vlezlí, ale zase pokud řeknete ne, tak to respektují, sice ještě dost dlouho trvá, než to opravdu vzdají, ale nakonec vzdají. Řeknou vám, jak jste krásná a jak by s vámi chtěli alespoň strávit noc, ale když ne, tak vás alespoň provedou městem, nabídnou čaj a třeba něco věnují na památku.

Někdy je to až s podivem, když nepotkáte za celý den ženu, vidíte jen samé chlapi. Ženy zde nemají moc práv a moc šancí něco prožít. Mají spoustu práce, někdy mi přišlo, že dělají úplně vše. Zajímavý byl večer, když nás k sobě pozval Jusuph – mladý kobercář, ten nám ochotně odpovídal na všechny naše dotazy, protože uměl celkem obstojně anglicky. Ony slavné koberce samozřejmě vyrábějí také ženy, ale muži je hrdě prodají…….. 

Potkali jsme docela dost mladých lidí, především z měst, otevřených i evropské kultuře. Byli to lidé, tedy jen pánové, kteří studovali nějakou vysokou školu. Na nich bylo opravdu vidět, že svými názory jsou již  oproti jiným Turkům trochu na před.

Určitě nás všechny také oslovilo poznání islámského náboženství. Muslimové se modlí 5*denně, zpravidla k tomu využívají mešitu, ale není to podmínkou. Že je ten správný čas vám oznámí „muazín“ svým zpěvem, který je pouštěn do éteru pomocí mikrofónů. Pokud  k modlení chtějí využít mešitu, musí se nejprve očistit – omyjí si obličej, ruce a nohy. Před každou mešitou najdete korýtka s tekoucí vodou. Mnohokrát jsme za ní byli rádi, byl to pro nás zdroj pitné vody a ta očista se nám taky hodila. Po důkladném omytí můžete vstoupit do mešity, ale nesmí vám být vidět ramena a kolena, ženy musí mít  na hlavě šátek, všichni jsou bosí. Prostory jsou v mešitě rozděleny na část pro muže a část pro ženy. Ta je zpravidla menší, někde u kraje a oddělena zábradlím či plachtou. Samotné modlení se skládá z mnoha pokleků, které končí dotknutím čela země. 

Několik slov bych také chtěla věnovat programu celé expedice. Samozřejmě jsme se podívali do významných měst, kde jsme poznávali místní kulturu a snažili se proniknout do života Turků, ale především jsme měli sportovní cíle. Sjeli jsme divoké řeky Aksun a Harsit, obtížnost ww 2 až 3, zapádlovali jsme si na ostrov Akdámar na jezeře Van a s vlastnoručně vyrobenými plachtami jsme plachtili po otevřeném moři v již velmi turistické Alanyi –klasické přímořské letovisko s mnoha hotely. Zde se již téměř vůbec nesetkáte s typickýma Turky, po islámu zde také není mnoho stop. Jedním z hlavních cílů byla posvátná hora Ararat měřící 5163m. nad mořem. Abychom ji zdolali, podstoupili jsme aklimatizační třídenní trek ve čtyřtisícovém Kačkaru. Jsou zde nádherné hory, sice zde nenajdete téměř žádnou vegetaci a jediným zdrojem vody je tající sníh, ale jsou prostě úžasné. Ze 40ti stupňového vedra  se dostanete do sněhové bouře, trochu hůř se vám dýchá, ale cítíte se nádherně. Na závěr jsme pokořili jednodenním výletem horu Erciyes Dagi (3916 metrů nad  mořem) blízko města Kaysery. Její vrchol byl asi technicky nejnáročnější.

V sobotu 16. července byl den našeho odjezdu z Turecka. Z přístavu Cesme jsme  na podivné kocábce dopluli (a to úplně mokří a slaní) na řecký ostrov Chios. Potom následoval trajekt do Athén, krátká prohlídka tohoto města dle uvážení každého z nás a přesun do vesničky Titoreta, kde jsme noc strávili v místní Taverně, tedy v  hospodě s mnoha litry vína…….

A protože jsme všichni milovníci hor, nenechali jsme si ujít ani nejvyšší vrchol pohoří Olymp, kterým je Mittikas(2918m.n.m).

Aby si naše věrná auta ještě odpočinula – po najetých 9 000km si to jistě zasloužila, přesunuli jsme se do Itálie opět trajektem. Úplným rozloučením s expedicí byla společná projížďka na našich pálavách po kanálech v Benátkách. Uvítali jsme, když jsem se dozvěděli, že jako nemotorová plavidla nemusíme dodržovat dopravní předpisy, ale přesto orientovat se po kanálech nám dalo celkem zabrat. Do České republiky jsme přijeli 22. července v jednu hodinu ráno a myslím, že všem bylo líto, že náš společný měsíc je u konce. Krásné vzpomínky, které se nedají jen tak snadno vyjádřit, nám zůstanou. 

 

Lenčino zpravodajství bude doplněno fotografiemi.