Interdisciplinární spolupráce, příklad jednoho malého (milého) semináře

 

            Interdisciplinární spolupráce – dnes velmi frekventované, dalo by se říci „módní“ slovo. Ze všech stran slyšíme, jak je potřebná, že bez ní nelze mnohé problémy řešit, je inspirativní a typická pro moderní vědu. Žákům na všech stupních škol je kladeno na srdce, aby si spojovali znalosti z dějepisu se znalostmi ze zeměpisu, aby propojili to, co se naučili v chemii s tím, co se učí ve fyzice nebo biologii, a ve výsledku provedli ze všeho právě jmenovaného syntézu v předmětech typu občanská výchova nebo ekologie. A nakonec zůstane jen u onoho tvrzení; v testu či při zkoušení chce stejně každý slyšet „jen to své“ a na „inspiraci“ nezbývá čas. Bohužel tomu obdobně bývá i ve vědě samotné, proklamovaná interdisciplinární spolupráce končí vzápětí po vyřčení tohoto moudra.

            A přitom je vše, co se o užitečnosti mezioborové spolupráce tvrdí, v zásadě pravdivé. Vždyť i v běžném životě, pokud si například chceme koupit nějaké specializované zboží – dejme tomu fotoaparát – poradíme se většinou v obchodě s odborníkem nebo se jednoduše zeptáme svých přátel, jaké oni mají zkušenosti s různými značkami a typy fotoaparátů. Pokud jsme dosud žádný fotoaparát nevlastnili, anebo jen starý, jaký už se nikde neprodává, nemohli jsme získat dostatečné zkušenosti. Není proto nic ostudného na tom, poradit se s lidmi, kteří zkušenosti mají. A my jim můžeme pomoci zase jindy, až si oni budou kupovat zboží, jež užíváme my.

            Zkušenosti každého jedince se kumulují, kumulují se různé zkušenosti, ale také v jiném sledu a pořadí. Existují různé půdní typy – černozemě, podzoly… pořadí jejich horizontů se liší a některé jsou typické jen pro daný půdní typ a jinde chybí. Obdobně je to s kumulováním znalostí a dovednostmi jednotlivých lidí, v různých vědních oborech. Existuje souhrnně označovaný půdní typ „černozem“. Pedolog ji na základě určitých znaků pozná a zařadí, ale přesto je každá černozem v něčem jiná než ty ostatní. Odlišuje se v mocnosti jednotlivých horizontů, ačkoli se může jednat jen o centimetry až milimetry. Také dva odborníci v určité disciplíně nemají totožné znalosti, zkušenosti a názory, a přesto určíme, jakým oborem se zabývají.

            Hovoří-li spolu dva lidé, ať už neformálně, nebo při řešení odborného problému, a jsou si ochotni vzájemně naslouchat, kumulují v sobě střípky zkušeností toho druhého. A v tom je ona inspirace. Naším cílem není nakumulovat v sobě úplně všechny zkušenosti a znalosti druhé osoby (poněvadž to není ani reálně proveditelné), ale třeba si uvědomíme, že k cíli našeho snažení vede jiná a lepší cesta než ta, kterou jsme si vybrali. Anebo že sami bychom se řešením problému zdržovali, protože někdo jiný jej už mnohokrát předtím řešil a dokáže nám práci urychlit a usnadnit.

            Přese všechno, co bylo řečeno, nelze zpochybnit, že existují četné – i velmi významné projekty – kde nezůstává jen u proklamace interdisciplinarity. Kde si odborníci uvědomili pluralitu náhledů na danou otázku i široce koncipovaný objekt a předmět zájmu. Nemusí se přitom zdaleka jednat pouze o řešení náhle vzniklé krizové situace, ale také o drobné, přesto důležité, inspirující debaty, semináře, společné výzkumné záměry.

            Jedním z takových počinů byl například Seminář „Cesty historické geografie (Centra, trendy, projekty, perspektivy)“, konaný v budově Historického ústavu AV ČR v Praze 26. ledna 2005. Tím, že se zde sešli zástupci z řad historiků, historických geografů, geografů, kartografů, antropologů, historických klimatologů, odborníci z oblasti lesnictví, geoinformatiky, urbanismu a architektury, tím ukázali, že jsou připraveni k diskusi nad jim společnými tématy. Že se i takto široké spektrum odborníků může zabývat obdobnými otázkami. O přínosu jejich setkání svědčí i většinový názor, že se jistě neviděli naposledy, a chuť podobnou diskusi za nějaký čas opět zopakovat.